obhliadnutie na 17.11.1989

 ako sa vtedy o tejto udalosti písalo v médiách : 

17. 11. 1989 Bezpečnostné sily brutálne zasiahli proti demonštrujúcim študentom v Prahe. Tí po skončení oficiálneho študentského mítingu konanom na počesť 50. výročia zavretia českých vysokých škôl nacistami v roku 1939 na Albertove odišli smerom na Vyšehrad, ich počet počas demonštrácie dosiahol niekoľko desaťtisíc. V uliciach boli pripravené bezpečnostné jednotky, ktoré však pôvodne dostali rozkaz, aby ani v prípade výskytu protisocialistických hesiel počas pochodu proti študentom nezasahovali. Dav sa vydal z Vyšehradu smerom do centra, pričom bol tlačený poriadkovými oddielmi. Približne o 19.30 sa dav demonštrantov ocitol na Národnej triede, kde bol postupne obkľučovaný oddielmi ZNB. Oddiely ZNB postupne celkom uzavreli námestie. Napriek tomu sa študenti správali pokojne, sadali si na zem a podávali príslušníkom ZNB kvetiny. Tí reagovali výzvami na rozchod, ktorý však bol od 20.15 nemožný. Od tejto chvíle príslušníci ZNB, posilnení príslušníkmi Oddielu zvláštneho určenia, začali mlátiť študentov v dave. Vytvorili niekoľko priechodov, v ktorých brutálne bili odchádzajúcich. Postupne sa im podarilo vyprázdniť námestie, na ktoré prichádzali sanitky odvážať ranených.

V priebehu noci rozšírili zahraničné médiá správu, že počas násilného potlačenia demonštrácie prišlo k smrti študenta Martina Šmída, ktorého mali dobiť na smrť príslušníci ZNB. Správa nebola pravdivá. Avšak v dôsledku zásahu bezpečnostných síl bolo zranených 568 ľudí. (ÚPN)


Takto sme si tu žili ...

Pavol Breier - Devín-1990.Autor fotografie Pavol Breier bol taký všestranný človek. V bežnom živote lekár - psychiater, vo voľnom čase špičkový fotograf ocenený na mnohých výstavách a súťažiach.

... v jednej slovenskej skupine na fb bola diskusia k tejto téme a ja vyberám a kopírujem zopár komentárov, aby sme si pripomenuli spoločne ako to bolo a ako to vnímajú mnohí z Vás. 

Pamätáme, keď sme šli z DNV do Devina na pivko peši tak nás ŠTB kontrolovali, že kde máme trvalý pobyt a čo tam chceme? Ufff nič príjemné, a naspäť do DNV nám išli za pätami , skrátka byť pod dohľadom

Prekrásna fotka...isto ma pre každého inú hodnotu, inú výpoveď, ktorá kričí preňho najviac. Nech už si ju zaobalíme do pátosu akého len chceme. Je to braná s ostnatým drôtom a javí sa otvorená. Pre jedného je to sloboda a pre druhého útlak. Koniec koncov sú to len dvere, ktorých prah prekračujeme tam i nazad, lebo dnes už môžeme...tam i nazad a o tom je ta sloboda. Či pôjdeme von a či dnu, záleží už len na nás...brána je otvorená, záleží už len na našom rozhodnutí, kam pôjdeme. Možno sa rozhodneme ju znova zavrieť a znemožniť ostatným prejsť ňou, ak budú chcieť. Aj takú moc máme a ti druhí majú moc ju zas vyvaliť plnou silou a prejsť skrze ňu. Nezmenili sme sa a ani sme sa nepoučili. Budú aj ti aj oni a medzi nimi, medzi nami ostane len ostnatý drôt.

Smutná to nostalgia. Ak bolo na tom niečo dobre, tak to, že sme boli mladý, ale ináč no comment...

Pozrite sa . . . ! Som rodený Bratislavčan zo Starého mesta, už na starobnom dôchodku. V '68 som bol ešte malé dieťa, ale pamäť mi, našťastie, ešte slúži . . . Pamätám si toho ešte veľa z môjho detstva, mladosti, ,,tínedžerstva". Aj prvú cestu do školy, sovietske tanky pri Manderláku, ostnaté drôty pod Devínom, otvorené električky, smrteľnú haváriu Alexandra Dubčeka, WC papier ,,na prídel", keď vyhoreli Harmanecké papierne, atď., atď., aj tú veľkú nervozitu, plač ľudí . . . !

Ale . . . ! Ako je to možné, že si nepamätám na to, že by môj tato-robotník ani mamička-úradníčka boli v živote smutní, nešťastní z toho, že im niečo chýba . . . Bude to len tým, že boli prehnane skromní? Boli, ale nebude to LEN tým!

Viem, lebo môžem porovnávať . . . !

P. S.: Ak si niekto vytiahne eso z rukáva a povie: ,,No, ale nemohli si večer zbaliť kufre a odletieť ráno do Ameriky!", má pravdu . . . TO fakt nemohli!!!

Len pre istotu: boli členmi len ROH . . . !



... môj text - úvaha - TAK ako to vlastne bolo ??? 

bol rok 1989.. 7 dní pred revolúciou sme boli zo školy na výlete v Prahe nik netušil čo sa stane o pár dní.. Keď sa to začalo hneď v prvé dni.. zo strednej školy som ja a Magda utekali z posledných hodín na námestie a neskôr na VŠMU písať na strojoch prejavy.. Ľudia v miestnosti neskôr boli predstavitelia s menami ako Ján Budaj, Kňažko vtedy obyčajný ako my dve vlastne tri s nami tam bola študentka VŠMU Magdina sestra..

prve dni bolo napäto nik nevedel čo bude či bude zmena.. Netušili sme aká zmena.. iba sme v ňu dúfali.. Keď sa po 6 dňoch ku nám pridali aj zložky VB a podávali sme si ruky.. práve v podchode na Mierku, kde sme vylepovali plakaty (rukou maľované písané alebo vystrihovane a lepené z večernika a podobne) 

Vtedy niekde sme tušili, že to bude ono.. Na ďalší deň v škole, boli sme v druhom ročníku na strednej škole, sme my dve prvé odovzdali preukazy SZM, podotýkam roztrhané.. Maturanti sa báli, predsa len matura pred nimi.. My dve sme išli hop alebo trop.. V triede všetci mysleli, že blicujeme.. My sme chodili zadarmo písať na strojoch tam, kde sme vtedy vnímali že musíme byť..to písanie trvalo dlho neskôr aj v provizórnych unio bunkách na námestí v Petržalke pri dostihovej dráhe.. Bola som hrdá na to

Obzvlášť, keď som prvý raz bez cestovnej doložky mohla odísť do Viedne k rodine, ktorá tam emigrovala..

Dnes, kebyže som na námestí a teda išla by som... dostala by som titul opice alebo ficovky či fašistu.. ani jedno z toho nie som..

Ja vlastne ani neviem, kedy sa to stalo, že na Slovensku nemáme objektívnosť v TV či reálnu spravodlivosť.. a kopu vecí, ktoré sú súčasťou slobody a demokracie

V každom prípade je mi z toho do plaču.. možno sme zle pochopili pojem sloboda a demokracia .. neviem si to vysvetliť!!!

No toto čo sa aktuálne deje a aké je ovzdušie v spoločnosti na SLOVENSKU to  určite sme v novembri nechceli, aby bolo... .. toto sú moje spomienky na diaľku a obhliadnutie 33 rokov späť ...

v každom prípade jedno je isté .. moja rodina ani žiadna iná rodina netrpí a nie je sledovaná iba preto, že niekto z členov rodiny odišiel žiť mimo územia svojej domoviny.. dnes už aj to cestovanie na dovolenku bez preverovaní, alebo nutnosti aby jeden z rodiny zostal doma a nemohli ísť na dovolenku spoločne tiež nehrozí .. a taktiež nehrozí znárodňovanie súkromného majetku, fabrík a SLOBODA je tu .. môžeme podnikať .. akurát to je demokracia - kapitalizmus aj s povinnosťami .. 

to, že vláda a je to skoro všade na svete - viac robia v prospech svojich vreckám a nie ľudu, ktorí ju volil to je "druhý pár topánok" .. ale vždy platilo ak podnikáš platíš odvody dane .. 

no len my ľudia sme nepoučiteľný ..chceme od štátu výhody daj daj daj ..a daj mne ..ale nie sme schopní platiť dane ako treba a hľadáme možnosti ako koho oje babrať ..a na konci vlastne obabrávame seba ..

a ako to vlastne sa niekedy cestovalo na DOVOLENKU hoc aj iba tu blízko do Chorvátska teda vtedy Juhoslávie ??? 

a čo tak trošku spomienky ako to bolo... komplikované .. 

aj vo filmoch máme čierny humor - takzvaný 5 ročný plán, dom, prvé dieťa, auto, dovolenka v Juhoslávii - režisér Dušan Rapoš to presne vystihol, síce to bolo na prianie "vtedajšej vládnej strany" ale filmy sú nadčasové .. tak sme si pred rokom 1989 žili v Československu ..

a čo na to bratia češi .. takto nejak to zhrnul jeden autor na internete - idnes.cz 

takto to vidia oni ...

Řízek s chlebem a pašování. Jaká byla dovolená v Jugoslávii před rokem 1989

Chorvatsko hlásí přinejmenším poslední tři roky rekordní turistické sezóny. Ročně jej navštíví k dvaceti milionům návštěvníků. Může sem jet každý, což byla v dobách socialistické Jugoslávie pro východní totalitní blok nepředstavitelná situace.


Před rokem 1989 se jezdilo na čtrnáct dnů. To bylo pravidlo. Cesty na kratší dobu, jako je tomu dnes, třeba jen na prodloužený víkend, prakticky nepřicházely v úvahu.


Proč také, když musel československý turista podstoupit zdlouhavý proces žádostí a vycestovat se dalo většinou jen jednou za několik let. Jugoslávie pro nás byla malá Amerika a dostat se do ní patřilo v dobách nesvobody k obtížnějším disciplínám.


V socialistickém Československu jste měli na výběr celkem ze tří způsobů, jak se na dovolenou na Jadran dostat – na vlastní pěst, s cestovní kanceláří nebo s rekreací ROH. Všechny tři možnosti byly ovšem spojeny se značnou nejistotou.


Nejkomplikovanější byl rozhodně výjezd na vlastní pěst. Znamenalo to zažádat o devizový příslib, který málokdo tehdy dostal normální oficiální cestou. Důležité byly osobní vazby, známosti. A nebo pozvání.


„Otec se v osmdesátých letech seznámil s majitelkou penzionu v tehdejší Jugoslávii, vycestovali jsme na pozvání a devizový příslib,“ říká Martin Chatt, který si cestu pamatuje jako školní dítě.


Mnohahodinové cesty ve Škodě 120, bez klimatizace, s otevřenými okénky - tak vypadal začátek a konec dovolené před rokem 1989.


„Platili jsme tehdy 1 000 dinárů za noc. Inflace v zemi byla skutečně vysoká. Mám pocit, že to bylo asi osmdesát československých korun,“ dodává. 


Čtyřhvězdičkový hotel? Nedostupný sen

Cestovní kanceláře se před revolucí nepočítaly na stovky jako v současnosti, bylo jich jen pár: Čedok, CKM, Sportturist, Autoturist, Rekrea, Slovakoturist. To byly základní cestovky v tehdejším Československu, u nichž bylo možné zakoupit vypsané zájezdy.


„Jakmile se objevily na trhu, stála před cestovní kanceláří obvykle dlouhá fronta a zájezdy byly třeba během jednoho dne vyprodány,“ vypráví Zdeněk Honek, zakladatel CK Vítkovice Tours, jedné z největších porevolučních cestovních kanceláří v Evropě specializující se na Chorvatsko.


Pokud měl člověk v cestovce dobré kontakty, mohli mu pracovníci lepší zájezd nechat tak zvaně „pod pultem“. Ubytovací kapacity byly totiž obvykle nasmlouvány značně jednoduchého charakteru. „Že to byly levnější jedno či dvouhvězdičkové hotely nebo chatky či ubytovny, bylo naprosto jasné. Čtyřhvězdičkový hotel byl pro většinu československých rekreantů nedostupným snem,“ říká Zdeněk Honek.


Toalety a koupelny byly mnohdy společné, o nějakém designu nemohlo být řeči. „Bydleli jsme v obyčejném soukromém bytě v paneláku, na pro nás tehdy luxusní hotel, ve kterém byla větší část klientely ze Západního Německa, jsme se mohli dívat jen z dálky,“ potvrzuje Eva Miškovská, která v roce 1983 vycestovala na zájezd s Čedokem do Makarské.


Výběrová rekreace „jen“ pro vynikající pracovníky

Československý turista ale tehdy víceméně věděl, do čeho jede, a také tušil, že platí podstatně méně než jeho západní „nepřátelští“ sousedé.

Mladí lidé jezdili s CKM (Cestovní kancelář mládeže), sportovně zaměření návštěvníci si vybírali Sportturist.


Ti, co chtěli vyrazit vlastním autem a především kempovat, nakupovali zájezdy u Autoturistu. A cestovky jich vždy vypisovaly jen tolik, na kolik stačily přidělené valuty.


Největší cestovní kanceláří v republice byla ale jednoznačně Ústřední správa rekreační péče. Ta byla zodpovědná za celou organizaci a produkci odborářských rekreací na Jadranu. ROH, neboli Revoluční odborové hnutí, mělo buďto kapacity v Jugoslávii nasmlouvané a pronajaté, nebo tam mělo přímo svoje střediska. „Některé hotelové kapacity zafinancovaly československé odbory a stavěli je pro ně místní,“ vysvětluje fungování systému Mirek Hanzlíček, tehdejší vedoucí jugoslávského oddělení na Ústřední správě rekreační péče, který měl řadu let na starosti celé pobřeží bývalé Jugoslávie.


Existovala rekreace svazová (jednotlivých odborových svazů), podniková a tak zvaná „bezdevizová výměna“, kdy si jednotlivé československé a jugoslávské podniky vzájemně vyměňovaly za účelem rekreace své zaměstnance. Nejvyšším stupněm a metou mnohých pracovníků byla ale výběrová rekreace. Firmy dostávaly poukazy a ty se podle určitého klíče rozdělovaly mezi zaměstnance.


„Byla to výběrová rekreace, měla tedy logicky být pro vynikající, pro nejlepší pracovníky toho daného podniku. Ale většinou ta výběrová rekreace nebyla od toho „byl jsem vybrán“, ale „vybral jsme si“. Takže nejlukrativnější pobyty si vybrali funkcionáři ROH, a teprve to, co zbylo, rozdali mezi normální zaměstnance,“ potvrzuje fungování systému Mirek Hanzlíček.


Někteří zaměstnanci dostali poukazy zcela zadarmo. To záleželo jednak na tom, jak podnik prosperoval, a také na tom, jak bylo možné bezplatný poukaz před vedením ROH obhájit. Lidé je tedy získávali za vynikající pracovní výsledky, k významnému životnímu jubileu nebo jako formu odměny v „soutěžích socialistické práce“. Ostatní museli zaplatit třetinu až polovinu ceny, která ovšem byla i tak dotována ústředím ROH.


Na rekreace ROH jezdila spíše střední a starší generace. Přece jen – zasloužilý pracovník se těžko nalezl mezi dvacetiletými. Ti se do „Jugošky“ nakonec dostávali také, ale především v okrajových termínech, o které nebyl zájem. První turnusy vyráželi k moři už kolem 20. dubna. Poslední se vraceli na konci října. To byly týdny, kdy slunce hřálo, ale nebylo zrovna na koupání.


Ostřílení odboroví pracovníci nechtěli v těchto okrajových termínech vyjíždět, ale na druhé straně, pokud se poukazy nevyčerpaly, následující rok je podnik nedostal. „Tak se přišlo do kanceláře nebo na dílnu a řeklo se mladým – ty a ty pojedeš na rekreaci a hotovo. Zadarmo. Bylo to nutné takto udělat, aby se přidělené poukazy vyčerpaly,“ potvrzuje běžnou praxi Hanzlíček, který se v cestovním ruchu pohybuje 45 let a i dnes se specializuje na jadranské pobřeží.


K čemu byl dobrý „šumák“

Ať už se tehdejší československý turista vydal do Jugoslávie jakkoli, pro každého bez výjimky platilo jedno – žádost o výjezdní doložku. Podávala se na pasovém oddělení a nikdy nebylo jisté, jak to dopadne. Československý turista procházel obvyklou lustrací. Vyjádření podniku, vyjádření domovní důvěrnice, manžela nebo manželky. Mohlo se klidně stát, že navzdory tomu, že jste měli zakoupený zájezd u cestovní kanceláře nebo dostali poukaz na rekreaci od závodní ROH, doložka vám vydána nebyla. Sen o dovolené v Jugoslávii pro vás pak končil.


Hitem byla sekaná se svíčkovou a růžová tatarka. Jak se jedlo v roce 1989

Pobyt v Jugoslávii provázela specialita v podobě šedého pasu. A pak také omezení množství valut, které bylo možno do země vyvézt. To ostatně provázelo jakoukoli dovolenou v povoleném zahraničí. Rekreanti ROH obdrželi poukázku na kapesné, zákazníci cestovních kanceláří si mohli vyměnit určitou sumu. Bylo jasné, že většině československých turistů tento chudý příděl nestačil. A tak se pašovalo. Západní marky, dolary, jugoslávské dináry. V pastě na zuby, v ponožce, v miniaturním sáčku od tehdejšího hitu, rozpustného prášku do vody, lidově „šumáku“, v podšívce bundy. Každý si nakonec do země nějakou měnu navíc „protáhl“.


Na hranicích byly pravidlem prohlídky. Zejména pasová byla důsledná. „Do autobusu nastoupil příslušník, prohlédl pas, prohlédl tvář, zkontroloval každého jednotlivce. Celníci si pak z autobusu vybrali pět lidí a jim zavazadla stranou důkladně prověřili,“ popisuje přechod jugoslávských hranic Eva Miškovská. Zejména zpáteční prohlídky zabraly více času. Jugoslávie sloužila československých občanům jako cesta ke svobodě, běžně se stávalo, že při návratu jeden, dva lidé v autobusu chyběli.


Ke konci osmdesátých let, kdy už viselo ve vzduchu značné uvolnění poměrů, se výjezdní doložky udělovaly téměř automaticky. „Jugoslávcům bylo naprosto jedno, jestli máme, nebo nemáme výjezdní doložku. Kontroly probíhaly spíše namátkově nebo na udání,“ popisuje dlouholetý generální ředitel CK Vítkovice Tours Zdeněk Honek.

Celníci samozřejmě věděli, že turisté z východního bloku peníze pašují. V podstatě jim ale na tom nezáleželo, kolik západní měny k nim kdo veze. Stejně jsme to nakonec utratili v jejich zemi.

Punčochy frčely

A pak se také pašovaly ručníky, zrnková káva, cín, pilky na železo, prostěradla. Po tom byli Jugoslávci, navzdory své prozápadní ekonomice, lační.


Chorvaté každých čtrnáct dnů čekali na nový turnus z Československa. A odkupovali. Nebo měnili. Na plážích, na tržnicích, kde to šlo. Rekreanti, kteří přijeli vlastními vozy s Autoturistem, prodávali na konci pobytu spacáky, stany, nafukovací lehátka. Za to si nakoupili kožené kabelky, koňak César, rakiju, desertní víno Prošek, německé krémy, trička s nápisem. Nebo v licenci vyráběné značkové oblečení. Jugotextil chrlil na trh pro nás nedostupné světové sportovní značky.


„Kovové digitálky z tržiště stály dva tisíce dinárů. Dodneška je mám schované,“ říká Martin Chatt. „Vezla jsem s sebou pět krabiček silonových punčoch a tři pytlíky pražené kávy. Na doporučení ubytovatelky jsme to rozbalila na kameni na tržnici v Makarské. Okamžitě to bylo prodané. Za to jsem si přivezla zlaté šperky. Z oficiálního kapesného bych na to neměla,“ potvrzuje Eva Miškovská. Svým způsobem jsme si mohli v „Jugošce“ koupit téměř všechno.


Karosa, řízek s chlebem a ranní rozcvičky

Rekreace měly svůj řád. To, co se dnes nazývá all inclusive, nebylo vymyšleno v posledních dvaceti letech. Snídaně, obědy, večeře v pravidelných časech, balíčky v podobě řízku a chleba na výlety, víno a minerálka k hlavnímu chodu. Skromní turisté tehdy nemuseli prakticky za nic doplácet.


Jezdilo se autobusy Karosa, průvodci podávali po cestě výklad. Trasa přes Rakousko a Itálii byla nemyslitelná. „Cesta vedla zásadně přes Maďarsko, jako průvodce jsem za těch patnáct let znal na trase už každou díru. Čerpací stanice s dnešním servisem v podstatě neexistovaly. Rekreanti si vozili svačiny v podobě smaženého řízku, na záchod se chodilo do kukuřice. Byly to polní podmínky z dnešního pohledu,“ vypráví Zdeněk Honek.


Zlomem v průběhu zájezdu bylo, když se v autobusech objevily videopřehrávače. Zábava v přehřátých vozech alespoň pocitově urychlila cestu. Českoslovenští turisté ve vlastních automobilech si o takové vymoženosti mohli nechat ještě dlouho zdát. Mnohahodinové cesty ve Škodě 120, bez klimatizace, s otevřenými okénky – tak vypadal začátek a konec dovolené.


Dnešní animátoři a trenéři fit programů v resortech by se divili, jak rozvinutý program zejména rekreace ROH nabízely. Jen se to jmenovalo celé jinak. Kulturní a sportovní referenti se starali o vyžití v průběhu dne a po večerech. Půjčování sportovního náčiní, volejbalové či jiné turnaje, ranní rozcvičky, diskotéky, seznamovací večírky či „party“ na rozloučenou, programy pro děti, poznávací výlety na Plitvice, do Dubrovníku, do Splitu. To byla běžná náplň čtrnáctidenního pobytu. Jako vystřižené z filmu Hříšný tanec. Jen o pár „levelů“ níže.


A pak jste vyrazili na pláž a tam se se promenádovali „galebovi“ – krásní, urostlí, opálení Dalmatinci, kteří galantně a gentlemansky lovili mezi rekreantkami svoje české známosti na sklenku bevandy, na pár nocí. Bylo to něco, co patřilo k tehdejší Jugoslávii stejně tak jako třpytivé a neobvykle slané moře. Něco, co doba a spěch už dávno změnily.


No čo vy na to ?? kedy nám bolo lepšie ??? 

však je známy fakt, že človek je tvor večne nespokojný !!! 

tak ako ?? máme tu chcenú Slobodu ?? podľa mňa máme ... len asi je jej viac ako by človek potreboval... veď aj pes potrebuje pevnú ruku výcvik 

a toto dnes badáme aj v úpadku úrovne školstva ale aj zdravotníctva .. 

proste si robíme čo chceme a toto nie je dobré.. ja to vidím aj pri rezerváciách ubytovania  ľudia sú lenivý aj čítať ...všetko čakajú na tácke a rovno mi to dajte pod nos.. lebo je demokracia 

nie to nie je revolúcia na vine ani tí čo štrngali kľúčmi .. to je zle nastavený pohľad na SLOBODU A DEMOKRACIU ..

a vy kľudne môžete maj iný názor .. 

Komentáre

Obľúbené príspevky z tohto blogu

Chorvátsko mení spôsob výberu mýta: Pozrite sa, kedy sa spustí nový systém a čo sa ešte zmení

rada varím a rada jem ..

ostali Vám ešte kuny?